FOR THE ENGLISH VERSION, SEE BELOW.

Protože jako markeťačka za moc nestojím a vlastně mě ani nebaví přikrmovat konzumní počínání dnešní vyspělé společnosti, tak jsem se rozhodla pro práci v neziskovém sektoru. A tak vznikla Asociace DICE a s tím marné snahy vysvětlit mé rodině, co že to neformální vzdělávání, Erasmus+, výměny mládeže a další výrazy vlastně znamenají. A abych o těch osmi kompetencích jen netlachala, rozhodla jsem se uplatnit své minimální znalosti ze školy a života. Někde. Ale kde? A v tom to přišlo. Email. Předmět: Share Your Colors, výměna mládeže v nizozemském Ommenu o LGBTQIA+ a sociálních médiích 5. –14.7.2016… Socky zní fajn. Datum je taky cajk. Že bych si udělala výlet do země tulipánů, mlejnů a šopů? Počkat, co to ale to LGBTQIA+ vlastně znamená?

Již po přečtení popisu projektu, nastudování všech potřebných informací, vyplnění dlouhosáhlého registračního formuláře a následné intenzivní online přípravě mi bylo jasné, že Share Your Colors nebude jen tak obyčejný projekt. A taky že nebyl. V malebné vesničce Ommen se sjelo 40 mladých lidí z 8 různých států Evropy v sídle Olde Vechte Foundation. Většina z nich byli členi a aktivisti v LGBTQIA+ komunitách ve svých zemích. Tito mladí lidé si byli vědomi, že společnost se potýká s problémem homofobie, netolerance, nenávisti a diskriminace směrem k lidem s odlišnou sexuální orientací a identitou, než je ta „normální“, ta heterosexuální přeci. V mnohých evropských státech je dokonce nebezpečné mluvit o rovnoprávnosti LGBTQIA+ komunity. Navíc mediální prostředí spolu se sociálními médii vytváří negativní podhoubí a polarizují společnost na základě zažitých stereotypů.

Jak tedy využít média k tomu, aby nenávist vůči lidem hlásící se ke komunitě homosexuálů, bisexuálů, transsexuálů nebo třeba asexuálů byla potlačena? Jak zajistit takové prostředí, ve kterém se nikdo nebude bát jít s kůží na trh? A když se v nejrůznorodější skupině lidí, které jsem kdy byla součástí, podaří přijít s nápadem, jak ho potom aplikovat v domácí komunitě tak, aby měl reálný význam?

V první řadě jsme museli poznat jeden druhého. Tím vzniklo přátelské prostředí, ve kterém se nikdo nemusel bát vlastního sebevyjádření. Jo panečku, jako ten „normální heterák“ jsem zpočátku byla trochu vyjukaná, když jsme místo „hey guys“ měli raději používat „hey people“ z důvodu lepší genderové korektnosti. Hodiny diskuzí, hraní rolí, reflektování vlastního učícího se procesu, objímání, otevírání životů svých i svých rodin… Emoce hrály důležitou roli, jejichž spojení s určitým momentem dodávaly oné chvilce ještě větší váhu.

A pak jsme tvořili. Práce ve dvojicích, v malých i větších skupinkách byla na denním pořádku. Ze mě se stala vrchní kameramanka, která ke svému mistrovskému dílu nepotřebovala nic jiného než starý dobrý movie maker a malování. Vymýšleli jsme kampaně všeho druhu, natáčeli v dešti, bavili se s místními obyvateli, fotili, zakládali účty na všemožných sociálních sítích, sdíleli. Učili jsme se hrát si a samotným hraním jsme se zase o něco dál posouvali. Jedním z našich výtvorů, který stojí za zmínku, byla tvorba omalovánek pro děti, která nejmladší generace seznamovala s tím, kdo jsou členi LGBTQIA+ komunity – volně ke stažení zde, nebo třeba video nabádající k vyššímu počtu hodin sexuální výchovy ve škole s cílem vzdělat mladé lidi o různých sexuálních orientacích, na které se můžete podívat zde. Znáte kampaň Free Hugs? Ta se stala inspirací kampaně Hug a Human, jejíž hlavním sdělení je rovnost ve společnosti bez ohledu na sexualitu. To a mnohem více o výstupech projektu je k mání na FB stránce Active Rainbow, kterou spravuje hlavní školitelka výměny mládeže Cathy, která onen projekt přivedla na svět a po dobu celého desetidenního počínání nás prováděla všemi jeho fázemi.

Co je ovšem nejdůležitější, je to, že ukončením projektu v zázemí organizace Olde Vechte Foundation naše práce neskončila. Od Litvy a Lotyšska, přes Itálii a Španělsko až do České republiky pracujeme a zdokonalujeme naše kampaně a sdílíme barvy nadále. Věříme, že různorodá společnost je zdrojem inspirace, nikoliv nenávisti.

Projekt Share Your Colors byla jedna z nejpřínosnějších a nejintenzivnějších výměn mládeže, co jsem kdy zažila a přála bych každému účastníkovi evropských projektů, aby zažil něco podobného. Navíc jsem teď zase blíž tomu, aby naše neziskovka byla takovým místem, které zážitky, jako je tenhle, produkuje dál.

Dělat něco, co má smysl a kultivuje prostředí, ve kterém žijeme… to je to, co má smysl. O tom byl projekt Share Your Colors, o tom je Asociace DICE. Jestli chceš vyjet na mezinárodní projekt a zažít podobnou zkušenost, tak sleduj náš facebook, kde najdeš aktuální nabídku zajímavých projektů.

Autorka článku: Jana Pastyříková

THE ENGLISH VERSION

Since I don’t amount to much as a marketing expert or actually enjoy feeding the consumerist beast of today’s society, I opted to work in the non-profit sector. That’s how Asociace DICE came about, along with my futile efforts to explain to my parents what terms like non-formal education, Erasmus+ or youth exchanges actually mean. I wanted to do more than just speak on and on about the 8 competences and decided to put my minimal knowledge from school and life into practice. Somewhere. But where? And that’s when it happened. An email. Object: Share Your Colors, youth exchange in Ommen, Netherlands about LGBTQIA+ and social media 5–14/07/2016… I know my social media, so that sound cool. The dates check out as well. Should I take a trip to the country of tulips, windmills and coffee shops then? Hold on a sec, what does this LGBTQIA+ actually mean though?

After reading the project description, researching all the necessary info, completing an ever so long application form followed by an intensive online preparation, it became quite clear to me that Share Your Colors was not going to be just your regular project. And was I ever right. 40 young people from 8 different countries of Europe came together in the picturesque little town of Ommen at the seat of the Olde Vechte Foundation. Most of them members and activists of the LGBTQIA+ communities in their countries, these young people were very much aware of the fact that our modern society still struggles with the issues of homophobia, intolerance, hate and discrimination aimed at people of a sexual orientation or identity different from the “normal” one, the heterosexual one that is. In many European countries, it might be dangerous to even talk about the equal rights of the LGBTQIA+ community. To top it all off, both traditional and social media contribute to creating an air of negativity and polarize the society along deep-rooted stereotypes.

But how can we use the media to eradicate hate towards people who identify as members of the community of homosexuals, bisexuals, transsexuals or, say, asexuals? How can we make sure we live in an environment where nobody is afraid to wear their colors proud? And if a very diverse group of people, like the one I was part of, comes up with an idea, how can we apply that in our home communities, so that it has some real meaning?

First and foremost we had to get to know each other. This way, we created a friendly environment where no one feared expressing themselves freely. Mind you, being the “normal” “straight” person with little experience with these issues, at first I was quite taken aback when I was told to rather use “hey people” instead of the usual “hey guys” in order to be gender-inclusive. Hours of discussions, role plays, reflection of our own learning process, hugs, opening up about our lives and even the lives of our families… Emotions had an important role and each little moment felt all the more special and valuable when they came into play.

And then we took on the role of content creators. Working in pairs, in small or bigger groups became our daily routine. I somehow turned into the main camerawoman and editor, who needed nothing but the good old Movie Maker and Paint to finish her masterpiece. We thought up campaigns of all shapes and sizes, shot movies in the rain, chatted with local inhabitants, took pictures, created accounts on all possible social networks, and shared. We learned how to play and through the playing itself we moved forward one bit at a time. One of our creations definitely worth mentioning was a coloring book, whose aim is to introduce and explain to the youngest generations who the different members of the LGBTQIA+ community are – free for download here. Or how about a video that calls for more hours of sex ed lessons at schools with the aim of educating young people on the topic of different sexual orientations? Watch it here. Do you know the Free Hugs campaign? It was the inspiration for the campaign Hug a Human, whose main message was equality for all in the society, regardless of their sexuality. These and many more results of the project can be found on the FB page Active Rainbow, managed by the main facilitator of the youth exchange Cathy, who was the one who brought this project to life and who led us during our 10-day journey through all its phases.

What is more important though, is that having finished the project activities on Olde Vechte Foundation’s premises, we were far from being done. From Lithuania and Latvia to Italy and Spain and all the way to the Czech Republic, we are all working on and perfecting our campaigns, keeping on sharing our colors. We believe that a diverse society is a source of inspiration, not hate.

The Share Your Colors project has been one of the most beneficial and intense youth exchanges I have ever experienced and I wish for every participant of  European projects to live through a similar experience. Also, I am once again a step closer to making our own NGO a place where we continue providing such enriching opportunities.

To do something that is meaningful and enriches the environment we live in…that is what makes sense. That is what Share Your Colors was about and that is what Asociace DICE is about. If you want to be parf of  such an international project and experience something similar, do not hesistate and follow our facebook page where you can find current offer of interesting projects.

Author of the article: Jana Pastyříková