Tak jo, honem, honem! Kafe, ponožky, brýle….kde mám brýle? Sakra, sakra, sakra! Kde jsou? Jo počkat, vždyť je mám na nose, jinak bych nic neviděla. Naházet do tašky svý věci, vzít seznam a nasedám do po strop přeplněnýho auta půjčenýho přes carsharing. V hlavě si poskládat trasu všech zastávek a zároveň se pokusit vyhnout dopravní špičce. Jedeme.
Nemáte flipcharty? Skvělý. Že budou za týden? Ještě lepší. Další obchod. Zavřeno. Nevadí, to se zvládne. Telefon. Kdy dojedu na Švýcárnu? No až seženu flipcharty…Oběd? Jo, dovezu.
Mám všechny materiály, mám oběd, vím kudy kam, tak snad dorazím dřív, než první účastníci….a oběd mám všude…rozlitej…
Aspoň, že už v tom nejsem sama. Sáček plnej oplatků? Na co? „Dávka cukru, to abys byla sane.“ Jo, mí kolegové jsou fakt kámoši. Nebudu si to brát osobně. Co dál? Připravit pracovní místnost, zkontrolovat materiály, vytisknout dokumenty, nachystat večerní přivítání a program. A zase si nebudu schopná zapamatovat všechny ty jména. Docela blbý, když je z pozice trenéra oslovuju dost často – takový trochu faux pas. Jaká ta skupina hlavně bude? Vytasím první energizer a třeba si budou akorát myslet, že jsem trapná kráva. No to se uvidí ráno. Teď sednout nad program a připravit všechny detaily a rozdělení dalšího dne.
Dvanáct let neformálního vzdělávání a mezinárodních projektů a stejně pokaždé, když si na začátku projektu stoupnu před ty nový tváře, mám chuť se jít schovat do rožku. Prostě to všechno vymyslet a nachystat, ale poslat s kůží na trh někoho jiného. Ale mám štěstí. Tohle je skupina, jakou jsem nikdy dřív neměla. Cítím se mezi nima strašně příjemně a v pohodě. Vůbec ne, jako bych měla být v jiné pozici. Akorát večerní sedánky fakt nezvládám. Vím, že je díky tomu moc nepoznám na osobní úrovni, ale adaptovat program potřebám skupiny na míru taky něco stojí.
Už jste někdy dělali na něčem s člověkem, se kterým se ne a ne dostat na stejnou vlnu a pochopit se? Tak to se mi stalo. Školit s někým úplně novým může být obohacující, ale taky docela výzva. A občas se to prostě nesetká. To pak do sebe v jednu ráno cpu ty oplatky a snažím se nebýt agresivní, když ten druhý ne a ne pochopit mou vizi.
Co všechno teda člověk musí během školení zvládnout, když chce být dobrý trenér? Adaptuješ program – tak, aby se účastníci naučili co nejvíc, takže zvolit dobré metody, dostatečně účastníky zapojit, střídat prostředí, pozorovat dynamiku skupiny, naslouchat, naslouchat, naslouchat a dát všem prostor. Musíš vycházet se svým týmem. Když děláš s lidma, co tě dobře znají, leccos ti odpustí a pochopí, protože ví, že máš spánkovou deprivaci a funguješ na cukru. Do toho jsi taky trochu máma/táta. I když účastníci ví, že se o tyhle věci stará někdo jiný z týmu, stejně chodí za tebou s tím, co by chtěli koupit na intercultural night, že jim nechutnala polívka, že je bolí v krku, že došel toaletní papír a že venku už zase prší. A protože chceš, aby se měli všichni fakt bájo, chystáš narozeninovou oslavu a dort, na kterým si zničíš mixér, zatímco další z týmu posílá v Praze svou holku vyzvednout zapomenutej Řekův pytlík s oblečením a expres ho posílá na Moravu. Proč to děláš? Protože tohle jsou nakonec ty malý věci, co dělají ten fungující celek, kterej má něco navíc, kterej vytváří ty vzpomínky. A do toho všeho se snažíš si obstarat hrnek dobré kávy. Žádnej instatní hnus ani do černa upraženou lavazzu, prostě kvalitní kávu, co ti nedodá jen kofein, ale i nějak chutná. A tak jako magor vytahuješ z batohu pytlík výběrovky, mlýnek a váhu s časomírou, protože víš, že divněji už vypadat nemůžeš.
A pak je poslední večer. Stojíš ve staré železné huti prosvětlené stovkou svíček a najednou jste si všichni strašně blízko. Sdílíte příběhy. Ne obyčejný storky, ale takový ty příběhy co každýho z nás nějak změnily. Takový ty příběhy, co tě utváří jako člověka, co mění tvý hodnoty. A pak za tebou ty lidi přijdou, aby ti řekli, že ten týden byl super, že jim to hodně dalo a že mají teď svý plány, co dělat dál u nich, doma, v jejich komunitě, pro jejich okolí. A ty si jsi pak zase jistej, že to, co děláš, má fakt smysl.